Afghánistán - země, kam většina z nás nikdy nepojede

Rovnou říkám, že v Afghánistánu jsem nebyla. A ani to nemám v plánu. Na Facebooku mě ale zaujala Denisa, která sdílela fotky z její cesty po Afghánistánu. Poprosila jsem jí o rozhovor, a tady ho máte. :-)

Jak se zrodil nápad jet do Afghánistánu?

Cesta do Afghánistánu byla naplánována již na minulý rok společně s Pákistánem, ale protože se před žádostí o víza „rozpadla“ skupina, cesta se odložila. Do toho přišel covid-19, ale ten by naštěstí na tuto destinaci neměl vliv. Vzhledem k tomu, že mám za sebou cca 120 navštívených zemí na všech sedmi kontinentech, zbývají mi většinou takovéto destinace – destinace, které nezvládnu naplánovat sama, a nejezdí tam žádná z běžných cestovních kanceláří. Mám však kontakt na jednoho dobrodruha, který toto dokáže zařídit a zorganizovat. A dokud není rodina, chci stihnout co nejvíce podobných zemí. Chorvatsko mne opravdu neláká, ale zažít pořádné dobrodružství, to je pro mne výzva.

Kolik vás jelo?

Celkem jsme byli čtyři – já a tři chlapi, z toho ten, který cestu organizoval, letěl do Afghánistánu již po páté. Všechny jsem znala buď z cesty do Súdánu, nebo do Somálska a věděla jsem, co od nich mohu čekat (v pozitivním smyslu slova).

Kolik dní jste tam byla?

V Afghánistánu jsme trávili celkem šest dní, s cestou to bylo osm dnů. Vybrali jsme si termín přes Velikonoce, aby se ušetřilo co nejvíce dovolené.

Dostala jsem před odletem nějaké tipy k cestě? Např. jak se chovat/nechovat?

Vzhledem k tomu, že jsem ostřílená cestovatelka, dokáži si spoustu informací dohledat, nebylo potřeba podrobnějších instrukcí. Jediné, s čím jsem byla seznámena, byl fakt, že si pořídím „obleček“, abych zapadla mezi místní, i když paní konzulka na ambasádě říkala, že jako cizinka a turistka nemusím speciální oblečení mít. Jinak informace k oblečení, dívání se do očí, podání ruky, stolování apod. jsem si nastudovala přečtením několika cestopisů.

Obávala jste se něčeho před odletem?

Razím teorii, že pokud dodržuji místní pravidla, zbytečně neriskuji a neprovokuji, použiji pár místních slovíček a úsměv (zrovna zde by výstřih a krátká sukýnka moc nepomohla), nic se stát nemůže. Zatím mi to vždy vyšlo. Také jsme měli místní kontakt, který zná aktuální podmínky, a např. cestu autem jsme vyměnili za letecký přesun, neboť se Tálibán přemístil do míst, která byla v plánu navštívit.

Jaký byl přílet do Kábulu?

Přílet do Kábulu byl větrný a plný turbulencí, neboť město leží na úpatí pohoří Hindukúš. Vznikly i velice zajímavé fotky letecké základny s technikou, která byla zaparkována hned vedle civilního letiště. Po příletu jsem musela nasadit na hlavu šátek a zakrýt vlasy. Dokonce nás odbavili přednostně. Vše proběhlo bez problémů a domluvený řidič už na nás čekal.

Působí Afghánistán jako odlišný svět?

Pro mne tento svět zas tak odlišný nebyl. Jak jsem se zmínila, navštívila jsem všech sedm kontinentů a polovinu států světa, muslimských zemí jsem procestovala několik. I když Afghánistán není běžná destinace na dovolenou, místní lidé se zde s vojáky a zdravotníky setkávají a nejsme pro mě zase až takovou atrakcí, jak by někdo čekal. Nejvíce turistů však přichází z Pákistánu.

Jak jste nakonec chodila oblečena?

Dle konzulky na ambasádě v Praze (Afghánky) by byly postačující legíny a triko. Chtěla jsem však více zapadnout, proto jsem měla sukni až na zem, uzavřené boty, dlouhý rukáv u funkčního trika a šátek, který zakrýval vlasy. Dle pokynů organizátora jsem si měla pořídit hidžáb. Místní průvodce mi na cestu do Kandaháru, který je na oblečení trochu přísnější - místní ženy nosí většinou burku -, pořídíl nikáb. Ovšem ne obyčejný, ale „slavnostnější“ – vyšívaný. Dle obličeje, chůze a dalších znaků místní stejně poznali, že jsem cizinka – i díky spolucestovatelům, kteří sice také měli místní oblečení shalwar kamiz, ale „bílý“ obličej. Pracovní název oblečení pro mne byl „župan“, pro muže „pyžamo“.

Co všechno jste v zemi navštívila?

Při mé cestě jsem navštívila Kábul, Mazar I Sharif, Samangan, Kandahár, Panjshir Valley. V plánu bylo ještě město Balkh a pozemní cesta z Mazar I Sharif do Kábulu, ale díky Tálibánu, který zde zrovna operoval, jsme museli tato místa vynechat a cestu autem scénickým údolím vyměnit za letadlo. Místo toho jsme si ale přikoupili letenky do Kandaháru, který opravdu stál za to.

Jak na vás pohlíželi místní?

Místní lidé si nás samozřejmě prohlíželi. Většina turistů je z Pákistánu a vypadají podobně. Evropanů či Američanů do země moc nepřijede, ale i přesto jsme se na hotelu potkali se dvěma Estonci a dvěma Američankami a jedním Afgháncem, který studoval a pracuje v Praze! Muži se rádi fotí a přímo mne k focení vybízeli. U žen je to složitější, i když jako žena jsem mohla mít více příležitostí. Je ale zvykem vždy se nejdříve zeptat muže, zda si jeho ženu/sestru/dceru/matku mohu vyfotit. Zatím to tu není jako v Africe, kde místní, hlavně děti, natahují ruce a očekávají nějaký dolar, protože mají „bílé“ spojené s plnou peněženkou. Naopak byli místní lidé velice milí, chtěli si povídat a určitě neobtěžovali.

Musela jste během cesty dodržovat nějaká bezpečnostní opatření?

Nejsem si jista, že bych nějaká bezpečnostní opatření dodržovala. Jediné, co bylo odlišné, byl jiný styl oblékání a stejně jako ve většině států světa je zakázáno fotit vojenské objekty. Ale když jsem se vojáka na letišti v Kandaháru zeptala, zda se se mnou vyfotí, neměl s tím žádný problém. Tím, že jsme měli místního řidiče a průvodce, nemuseli jsme na toto myslet.

Jediné, co mne ještě napadá, byly jednolůžkové pokoje v hotelu – pro naši bezpečnost. Hotely byly obehnány ostnatým drátem, velkým dvorem a vždy byla ochranka.

Pro bezpečí žen jsou v restauracích oddělené místnosti či místnost přepažena závěsem. Cestovala jsem ale s muži, kteří chtěli zažít tu pravou atmosféru, tak se nám povedlo stolovat jak v této „ženské/rodinné“ části, tak i v klasické „mužské“ části restaurace, jednou jsme byli odvedeni dokonce do jiné budovy, kde nám prostřeli na zemi, jak je v těchto zemích zvykem.

Jako žena jsem také procházela jinými kontrolami než muži, hlavně na letišti nebo na check-pointech. Výhodou bylo, že většina ostrahy, např. na check-pointech či při vstupu do restaurací, byla opačného pohlaví a mne, jako ženu nemohli kontrolovat, takže jsem prošla a také jsem mohla cokoli pronést.

Na letišti v Kandaháru jsme zažili to samé, co v Somálsku. Zavazadla (batohy, kabelky) se dala doprostřed místnosti a byla zkontrolována psem. Na jiných letištích postačoval jen klasický rentgen.

Cestovala jste tam s místním průvodcem i s policií? Ptám se, protože doprovod bývá v těchto zemích běžný.

Vojenský či policejní doprovod zde není nutný. Měli jsme ale najatého řidiče s průvodcem, kteří se o nás postarali. Byla to klasická turistická agentura, která se dá dohledat na internetu, a s ní jsme konzultovali celý náš program, měli jsme od nich zvací dopis a aktuální informace o situaci v zemi.

Jak byste popsala místní kulturu a lidi?

Jednou větou – jedná se o muslimský stát, kde jsou pravidla dodržována a vyžadována.

K nám se místní lidé chovali mile, i když jsem vyvolala „mezinárodní konflikt“. Při návštěvě Modré mešity v Mazar I Sharifu chtěli mladíci, ať si je vyfotím. Následně mne požádali o kontakt. Neměla jsem s tím problém (Facebook či WhatsApp), v kontaktu jsem takto s několika mladíky z Mali, Senegalu, Mauritánie, Tuniska, Etiopie. Tyto kontakty mám hlavně na procvičení angličtiny, i když samozřejmě všichni by chtěli finanční pomoc nebo zvací dopis do Evropy. Náš místní průvodce něco mladíkovi řekl a najednou jsem viděla, že se strhla bitka. Dokonce zasahovala i policie. Nás turistů se tato situace nedotkla, my jsme potichu odešli. Jen náš průvodce měl po zbytek cesty monokla.

Co řekl průvodce těm mladíkům, že se strhla bitka?

To jsem se opravdu nedozvěděla. Místní průvodce to neprozradil ani našemu slovenskému průvodci/realizátorovi tohoto výletu.

Měla jste možnost místní obyvatelstvo nějak více poznat?

S místními jsme se setkávali jak na hotelech, u památek, na trzích, na letišti. Pokud jsme chtěli, nikdo neměl problém se s námi začít bavit a oboustranně si vyměnit nějaké informace. Dokonce jsme si zařídili pozvání na čaj k jednomu Afghánci domů, abychom poznali jejich život – tedy tu mužskou část. Ženská část byla zapovězena i mně. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí z běžného života. S angličtinou nebyl skoro nikde problém. Pokud neuměli, domluvili jsme se jinak. Razím teorii, že pokud člověk chce, domluví se vždy a všude.

Proč jste se vy, jako žena, nemohla setkat se ženou/ženami během té návštěvy u místního Afghánce doma?

Nevím. Zeptala jsem se, ale odpověď byla negativní. Zřejmě si to místní žena nepřála nebo si to nepřál její manžel. Není to vždy automatické, musí chtít obě strany.

Ochutnala jste v této zemi něco zajímavého?

Nevybavuji si nic zvláštního, co bych neochutnala někde jinde v nějaké drobné úpravě. Jednalo se např. o dugh, což je jogurtový nápoj, do kterého se dával plátek okurky a mátové lístky; nebo o kábulský pilaf (pulao), což je rýže se zeleninou a rozinkami se skopovým masem, což je afghánské národní jídlo. Ke všemu se dával zeleninový salát, kde byly feferonky a také indický chléb naan.

Máte na Afghánistán jiný názor po jeho návštěvě?

Názor jsem nezměnila. Trochu lituji místní ženy, že své nádherné pestrobarevné oblečení, které se dalo v obchodech nakoupit, musí před okolím skrývat. Ale je to pohled Evropanky. Kdysi mi bylo vysvětleno, že muslimky se dělají krásné pro své muže doma. Na veřejnosti nemají o projev náklonnosti zájem. Kdežto Evropanky rády provokují, a chtějí zájem cizích mužů a doma si vezmou klidně tepláky, protože toho svého chlapa mají jistého.

Poznala jsem další krajinu, která se ale nyní bude, dle mého názoru, dost měnit. Po odchodu amerických vojsk bude moc Tálibánu posilovat a jen čas ukáže, kam se země za pár let posune.

Když jsme připravovaly tento rozhovor, říkala jste, že po Afghánistánu vyrážíte do další "bezpečné země", kam jste jela?

Po Afghánistánu jsem navštívila Namibii. Naplánovala jsem si program na 10 dnů a jela s dalšími třemi kamarády/chlapy. Já to vymyslela, známý odřídil, další, který zde nebyl v roli průvodce, ale poprvé si tu užil jako „turista“, nám poutavě povídal a poslední člen výpravy uměl skvělé vtipy, takže o zábavu nebyla nouze.

Dalším výletem byla dvoudenní prohlídka Černobylu s návštěvou Kyjeva a Oděsy.

Následovala Severní Makedonie, kde byla cesta koncipována jako jeden den na horách, další den ve městech, zakončena byla návštěvou vinařství a závěrečným večírkem zde.

Nyní si dám ještě Pobaltí s Finskem a na září se plánuje Irák – na největší šiitský svátek, kde se schází až 15 milionů lidí, tak jsem na to sama zvědavá.

V říjnu by mohl být Katar nebo Dubaj s Expem (prodloužit si léto a ohřát se). A pokud to covid-19 dovolí, v listopadu je v plánu Surinam, Guyana a Francouzská Guyana, ta bude s CK a je přeložena z loňského roku.

Na prosinec nebo leden se v mé hlavě a v hlavách kamarádů rodí plán na trochu dobrodružství. Chtěli bychom navštívit obě Konga a další cestou by měla být Eritrea, Džibutsko a Somaliland.

Plánů je spousta, jen dnů dovolené se mi nedostává... Na zůstatek na mém účtu také raději nekoukám, ale ty zážitky za to opravdu stojí. :-)